aneb deník jedné chodské psiny

Březen 2011

Silvestr 2006

9. března 2011 v 8:34 | Megy skoro vlastní tlapou
Jeden zapomenutý nezveřejněný...

Tak jsme přežili zase jedny hloupé oslavy. Nechápu, co na tom ti lidé mají. A ještě méně chápu, proč musejí dávat průchod veselí pomocí různých rachejtlí, prskavek a jiných svítících a bouchacích blbinek. A co už vůbec nechápu je, proč Silvestra slaví už mnoho dní předem a dalších nekolik po. Blbnou s temi rachejtličkami spoustu dní a já z toho mám amok. Nedokážu to vysvětlit a je to tak trošku moje ostuda, ale mě to vždycky tááák vytočí. Když zaslechnu ten svištivý zvuk, po kterém následuje více, či méně ostré prásknutí, tak vyskočím všemi čtyřmi do vzduchu, otočím se kolem dokola a začnu štěkat a běsnit. Šmudla se těchto projevů lidského veselí bojí, lépe řečeno má z nich panickou hrůzu. Když o tom tak přemýšlím, tak my jsme docela dvojka. Ona se div nepočůra strachy a já se žhavím do běla. A tohle přichází rok co rok.
Letos, jako každý rok nám panička připravila pelíšek doma pod stolem. Použila na něj naši celtu a starý dekový spacák. Moc se nám tam líbilo. Navzdory logice, že petardy se používají k uvítání Nového roku lidé pro jistotu vítají Nový rok zcela chaoticky a v různé dny i v různý čas a tak jsme na pelíšek chodily spát každou chvíli už od Vánoc. Ano, já také. Prý pro to, aby mě z toho vstekání neklepla jozefína.
Letos, jako každý rok jsme byly o Silvestra se Šmudlou uklizeny na pelíšek už odpoledne po setmění, protože se s různými přestávkami rozpoutalo běsnění s pomalým úbytkem světla. Cožpak o to, mě to nevadí, že venku neštěkám na světýlka, ono chodit občas na inspekci do kuchyně není k zahození. Občas může něco upadnout ze stolu, nebo prostě někdo nemusí odolat neodolatelnému psímu pohledu, však to znáte. Šmudla ležela zapikolovaná na pelíšku a dělala, že tam vůbec není. Já musela občas chodit ven, protože mi bylo docela teplo. Však jsem taky venkovní pes a ne nějaká postelová bačkůrka. Těsně před půlnocí nás panička uvázala k válendě. Už ne ke stolu. Moc dobře si pamatovala, kam jsem stůl odtáhla loni. Válenda je těžší kalibr. Ve vedlejší místnosti půstila nahlas televizi, kde našla nejhlučnější a nejbujařejší pořad a odešla na povinné sledování pyrotechnického bláznění. Jenže nepočítala s tím, že jakmile v televizi odpočítají slavnostně půlnoc, tak se hluk utiší a já přece jen uslyším, co se to venku děje. Bilance je dobrá, jen převrácená židle, zamotané vodítko kolem nohy stolu, moje skoro vyštěkané hlasivky a jazyk skoro až na zem a trošku rozlitá nerozlitelná miska s vodou.