aneb deník jedné chodské psiny

Listopad 2006

Můj první letošní sníh

2. listopadu 2006 v 13:15 | Megy skoro vlastní tlapou
Tak už je to konečně tady. Co? No přece první sníh! Včera se začalo ochlazovat, že by psa nevyhnal, dokonce ani toho chlupatého a k ránu začal padat sníh. Pravda, moc ho nebylo, ale sníh to je. Panička místo aby šla na autobus šla s námi na malou procházku. Já jsem měla takovou radost, že je trošinku bílo, že jsem podnikala přepadové skoky na Šmudlu a to se nelíbilo ani Šmudle, ale ani paničce. Popošli jsme kousek a ozval se naléhavý řev. Hm, to jen otrapa Matýsek hlásil, že chce jít s námi. Nakonec z něj možná bude i pes. Radostný pohled na bílo mi vehnalo energii do tlapek a já bych pořád jen běhala. Šmudla hledala myši a koukala po veverkách a Matýska kupodivu sníh také rozradostnil, takže pobíhal se mnou a byl až neobvykle aktivní. Já jsem chtěla po paničce, aby mi sníh kopala. Dávala jsem jí to vehementně najevo tak, že jsem před ní poskakovala a pletla se jí pod nohy a stále jsem se jí dívala na střídačku na boty a do očí, aby vyčetla němou výzvu: " no tak už konečně začni!" Jenže ona nejen, že nezačala, ale navíc pravila, že jsem cvok, protože je sněhu zatím jen maličko a vykopávat do vzduchu se nedá. Já si naopak myslím, že kdyby jen trošinku chtěla, tak by to nějak udělala. Po čtvrt hodině musela panička uhánět na poslední autobus, takže naše první sněhová vycházka končila. Jen doufám, že sníh vydrží, než se panička vrátí domů, nebo ještě lépe, trošku ho připadne.

Kočky, kocouři a koťata

1. listopadu 2006 v 17:44 | Megy skoro vlastní tlapou
Musím přiznat, že součástí naší smečky jsou kromě mě, voříščí kámošky Šmudly a páníků i 3 kočky. Tedy, kocour Kuba se součástí smečky necítí ani trošku. Naopak, cokoli psí je mu odporné a tak, jako některý člověk dostává z koček kejchavku, tak on dostává ze psů hysteráky. Je to nalezenec a je divný. On je nervózní často a tak se svým stresem snaží projídat. Naštěstí ho páníci už prokoukli a nenechají ho stláskat všechno, protože mu pak bývá zle.
To kočka Drobeček alias Rozárka, nebo Rozára je jiná. My psi jí moc nevadíme. Klidně přijde a otře se mi o nohu, nebo o čumák. Klidně se usadí uprostřed dvora a začne se noblesně olizovat a umývat. Dává svému okolí najevo, že je nad věcí a nehodlá se nechat vyrušovat. Když se tak náhodou stane, vrhá kolem sebe opovržlivé pohledy. Občas před námi psy utíká, ale to jen když na to má náladu.
Poslední je kocourek Matýsek, nebo taky Mates. Já mu tedy říkám Otrapa a Drzoun. Páník mu říká Úchyl. On si totož Otra... tedy Matýsek zvykl sedávat na okraji vany, když se panička sprchuje. Panička mu Úchyl neříká, říká, že je pouze kontaktní. Co je podstatné mro mně je, že je ještě ofouklejší, než Rozárka. Že je to kočka a kočky před psy alespoň občas pro formu utíkají a psi je honí ho jaksi nikdy nenapadlo. To, že se mi otírá o nohy a o nos je pro něj normální, ale zachází ještě dál a je schopen mi vlést až do misky s jídlem. Ale tohle panička pro jistotu neponechává náhodě a pokud má o něm pochybnosti, tak raději počká, dokud se já a Šmudla nenajíme, abychom po něm některá náhodou nehrábla, tedy co to povídám, abychom si ho nespletly s obsahem misek. Po pravdě řečeno se bát nemusí, protože když byl nejdotěrnější, tak jsem ho důrazně varovala ceněním zubů. Jediný problém je, že je to jen kočka a dělá, že po psím nerozumí. Ale i on má přece jen zdravý rozum a velice rychle si rozmyslí, jestli rozumí, nebo ne a stáhne se zhnuseně kousek dál a hází vyčítavými pohledy. Ale jinak je to dobrý parťák. Chodí s námi na zahradu a poctivě ji s námi celou obejde, docela jako by to byl pes. Sice při tom vyleze na půlku stromů, kterou míjíme (alespoň ousek po kmeni), ale opravdu se smečky drží. Tedy... on se občas někde zasekne a pak tak neuvěřitelně řve a naříká... jeden by si myslel, že jdeme temným neznámým a začarovaným lesem, kde nikdy nebyl a ztratil se a ne že je na vlastní zahradě, kde byl nesčíslněkrát. Podezřívám ho, že prostě jen chce, abychom se pohybovali tempem, které mu vyhovuje. Abyste si nemysleli, tak zahrada našich páníků je opravdu hodně veliká, členitá a zarostlá, zcela určitě byste jí nechtěli obíhat kolem, protože byste se pěkně uštvali. Ještě zmíním jednu zajímavost v souvislosti se společnými procházkami po zahradě. On asi opravdu nebude stoprocentní kočka, protože s námi chodí brankou a je schopný se za nimi zastavit, zírat skrz pletivo a čekat, až mu panička otevře, místo aby chodil přelízkou, jako ostatní kočky. A jak se ukázalo, tak tyhle manýry ještě rozvedl, když se zatoulal pod vraty na ulici, ale na paniččino volání odpovídal svým žalostným vyřváváním a čekal, až přinese klíče a otevře mu dvírka, místo aby podlez zase pod vraty. Věřili byste, že mu koncem dubny 2007 budou 2 roky?