aneb deník jedné chodské psiny

Schovávaná u jelínků

3. února 2006 v 14:55 | Megy skoro vlasní tlapou
Ráno 29.1.2006 mě popadl amok. Někam se jelo. Panička mi sice nic neřekla, ale já jsem to stejně moc dobře věděla, ještě než se jí rozlepily oči. Nemohla jsem se dočkat a panička mi říkala, že jsem na zabití. Šmudla zůstala tentokrát doma. Doslova, zůstala totiž chrunět doma pod stolem na pelíšku. Venkovní pes. Já jsem hupla do totálně promrzlého auta a vyrazily jsme s paničkou směr Uhříněves. Pokoušela jsem se v autě dostat na přední sedadlo, ale panička mi to nechtěla dovolit. Musela jsem zůstat na zadním sedadle. Dopředu mě panička pustila těsně před koncem cesty. Otevřela u sebe okénko a ukázala ven. Viděla jsem tam divné velké psy s větvemi na hlavách. Fujtajbl. Taky jsem jim to pěkně vykreslila. A nandala bych jim to pořádně, kdyby mě panička okamžitě neokřikla, že prý mám držet klapačku. Po dalších několika desítkách metrů jsme byly na místě. Mohla jsem z auta a hned jsem zjistila, že je na cestě dost ledu. Těsně za námi dojela další dvě auta. Něvěděla jsem, co se bude dít. Páníci se chvilku domlouvali a pak vzala moje panička do ruky můj postroj s rolničkami. Hurááá, bude se hrát na schovávanou, to mám moc ráda. Došli jsme k polorozbořenému domu a panička mi nasadila postroj. Jeden z člobrďů vzal můj míček a začal mi ho provokativně ukazovat, ale nechtěl mi ho dát. Pak zaběhl do domu. Panička mě za ním nechtěla hned pustit. Nechala mě, abych si sedla (to už jsem se trošku uklidnila a ona mě vůbec nemusela držet). Pak mě pohladila a tiše řekla "hledej pána!" Nemusela mi to opakovat. Vřítila jsem se do domu jako uragán a zahnula do místnosti vlevo. Nebyl tam. Ale krátce na to jsem ho našla v jiné, jak sedí na nějakém stole. Pěkně jsem si na něj zaštěkala, aby mi koukal navalit ten míček na šňůrce. Nejdřív nechtěl, jenom mě moc chválil, ale pak z něj přece jen míček vypadl. Chvilku se o míček se mnou tahal, ale nakonec to vzdal a já si ho odnášela pryč. Ještě jsem se pochlubila paničce, která se mnou také chvilku bojovala o míček a pak jsem si ho vítězoslavně vynesla ven. Panička mě móc chválila, pak mi míček vzala a dala ho zase tomu člobrďovi. Zase mi s ním utekl do toho domu. No, jestli si myslí, že mě převeze a že ho nenajdu... Když mi panička dovolila vyrazit za ním, tak se mi ho povedlo najít ještě rychleji. Zase mi nechtěl míček dát, ale musel. První kolo jsem vyhrála 2:0.
Potom mě panička odvedla do auta, dala mi napít a odešla s ostatními páníky a nějakým psem k domu. Pěkně jsem si poležela a odpočinula si. Pak přišla panička, zase zacinkal postroj s červenými kříži na bocích a já věděla, že bude zase zábava. Tentokrát mi můj míček ukazovala jiná člobrďa, než zaběhla do domu. Panička počkala, až přestanu vyvádět, pohladila mě a poslala hledat. Tentokrát to byl dost oříšek. Chvíli jsem lokalizovala, kde cítím nejvíc pachu, ale pořád jsem se nemohla dostat blíž. Někde tam byla, ale já nemohla přijít na to kde. A navíc tam byla tma jako v pytli. Vyšla jsem z místnosti, ale zjistila jsem, že pach je najednou slabší, tak jsem se tam vrátila. Pachu tam bylo hodně, ale když jsem to tam znovu prošla, tak jsem stále nic neměla. Přesto jsem věděla, že někde tam musí být. Znovu, snad už po desáté jsem vešla do místnosti, pomalu jsem postupovala a najednou, ve výšce kousek nad mojí hlavou - byla tam noha! Vysela odněkud zhora. Když je tam noha, tak tam musí být zbytek. Vířilo mi to hlavou a pomalu se to skládalo na své místo. Pak jsem začala štěkat a člobrda mě začala chválit. Pak slezla z výklenku, ve kterém seděla a dala mi míček. Tedy, šňůrku nepustila a já o míček musela bojovat. Pak ho předala paničce, tam mě zase ohromně chválila a pak mi míček nechala. Tentokrát jsem byla docela unavená. Bylo to mnohem těžší, než předtím a trvalo to déle. Naposledy mi před domem člobrďa ukázala míček a utekla do domu. Když jsem směla běžet za ní, automaticky jsem se nejdřív šla podívat do temné místnosti, kde byla předtím. Ale tam tentokrát nikdo nebyl. Proběhla jsem tmou a vešla do místnosti s oknem. Ha! Tady někde musí být, cítím jí. Pak jsem jí uviděla, jak je zase v nějakém výklenku. Rozštěkala jsem se na ní. Chválila mě, dala mi míček, slezla z výklenku a zase se se mnou o míček tahala. Pak předala konec šňůrky paničce, která mě bouřlivě chválila a přetahovala se se mnou o míček. Sice projevovala děsnou radost, jaká prý jsem šikovná, ale zachytila jsem i útržek hovoru se člobrdou a něco o hledání očima. Pak mě panička zase odvedla do auta, dala napít a já si docela ráda lehla. Nechala mě tam zase o samotě a odešla s ostatními člobrdy a psy. Stačila jsem si trošku schrupnout, než se vrátili. Pak jsem směla zase z auta. Byl tam takový mladý nohatý borderáček, co se chtěl honit. To já děsně ráda, tedy pokud já nejsem te, koho ostatní štvou, to mě docela štve. Moc jsem za ním nelítala, bylo dost náledí. Také sebou několikrát pěkně sekl, když se snažil krouhnout ostrý zákrut. Nakonec zaběhl k tomu opuštěnému domu a tam byl sníh a tam se běhalo dobře. Chytit se mi ho sice nepodařilo, ale málem.
Ještě jsme se zajeli podívat o několik kilometrů dál na jinou opuštěnou barabiznu, kde jsem se zase s borděráčkem (mimochodem, jmenuje se Rocky) honila. Na zpáteční cestě mi panička dovolila zůstat vedle ní vpředu, kde jsem okamžitě usnula. Opatrně mě budila, když jsme přijížděly domů. Cestou jsem si trošku odpočinula, jenže doma nebylo s kým se honit a hrát si, protože Šmudla je mrzutá protivka. Ale co, byl to moc hezký den:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama