aneb deník jedné chodské psiny

Hory a laviny

24. ledna 2006 v 15:46 | Megy skoro vlastní tlapou
Hned po novém roce jsme se s paničkou zúčastnily lavinového výcviku v Krkonoších. Vyrazily jsme v pondělí 2.1.2006 směr Pec pod Sněžkou. Doma sníh byl, ale nestálo to za řeč. Po cestě ho přibývalo a v Peci musela panička dávat pozor, aby nezastavila na nevhodném místě, protože bychom se nemusely rozjet ani na zimních pneumatikách. Po hektickém přesunu od auta k přistavené rolbě jsme se společně nalodily na korbu rolby. Zbylo na nás nejkrajnější místo. Spolu s námi se tak trošku tísnili rhodéští ridžbeci Sára a Honza, německá ovčanda a velký hrubostý vendéský baset, pochopitelně se svými paničkami a částí bagáže. Konečně sebou rolba zacukala a naše malá karavana sestávající z rolby a hrozivě naložených připřažených saní se vydala na cestu vzhůru. Mě se cesta nijak extrémně nezamlouvala. Komu by se líbilo cestovat na kousíčku místa za příšerného řevu motoru. Nedala jsem ale nic najevo. Panička to stejně na mě poznala podle mírně rozšířených zorniček. Po několika minutách jsem si ale zvykla a už mi to bylo jedno. To panička byla nadšenější. Jelikož seděla úplně na kraji, měla dobrý výhled ven a mohla se kochat nádherně zasněženou krajinou, závátými a omrzlými stromy. Sníh má moc ráda, to bude mít asi po mně. Nenechala si pokazit radost z kochání ani tím, že jí neustále z plachty, kterou přidržovala stékala na rukáv voda. Stejně byl nepromokavý. Ten rukáv. Chvílemi to vypadalo, že se rolby "postaví na zadní", že prostě nemůže do kopce takhle plná vyjet. Chyba lávky. Vyjela, sice s řevem, ale vyjela. Když jsme se dostali výše, zahalila nás mlha. Stromy byly ještě omrzlejší a pohádkovější a paničce se to moc líbilo. Poznala jsem to podle toho, že se několikrát zhluboka nadechla. Po dojezdu k cíli cesty - Horské boudě se ukázalo, že kromě mlhy fičí pěkně ostrý a nepříjemný vítr. Vše bylo vyloženo a rolba se vracela pro zbytek lidí a psů dolů do Pece.
V chatě to bylo prima. Panička moc dobře ví, že se jí pokusím nasáčkovat do postele, tak mi rovnou dala na jednu prázdou postel mojí celtu, aby mi nemusela, zcela zbytečně, zakazovat vstup do vyšších míst. Večerní venčení se mi zamlouvalo už mnohem méně, protože mi ostrý a ledový vítr zalézal do srsti a div že mi neobracel kožich naruby. Mám sníh a zimu moc ráda, ale tohle... Kromě toho v poslední rolbě přijely naše spolubydlící - zlatá retrievřice Peggy se svojí paničkou. No, nadšená jsem nebyla. Ze začátku jsme se s Peg na sebe docela šklebily, tedy hlavně já jsem svojí nespokojenost nemohla udržet na uzdě. Ležela jsem v posleti, hlavu připláclou k peřině a vrhala jsem výhružné pohledy. Panička mě za to okřikovala a žalovala paničce od Peggy, prý ať se podívá, jak koulím očima (moje výhružné pohledy jsou prý koulení očima!) a že jsem uražená. A taky kdo by nebyl. Jak by se vám líbilo, kdyby vám do pokoje dorazila cizí psina? Fakt je, že se s Pegčou trošku známe z výcviků, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Také se zdálo, že v pokoji bude pěkné vedro. Naštěstí nejsou Peg, ani její panička žádní zmrzlíci a tak bylo po celou dobu našeho pobytu mírně přiotevřené okno samozřejmostí.
Ráno nás paničky vyvenčily a šly se nasnídat. Prý pro jistotu, abychom se do sebe nedyly byla Peggy zavřená do přepravky a já byla v pokoji volně. Mohla jsem klidně ležet na paniččině posteli, protože mě nikdo neviděl, ale já stejně ležela za dveřmi a čekala, až se panička vrátí. Ta po snídani odešla ven a spolu s ostatními připravovala plac pro výcvik. Někteří páníci kopali díry do sněhu, hroby tomu říkali a někteří, jako moje panička obcházeli vymezenou plochu a označovali její hranice. Odpoledně nastala hodina H a my jsme šli trénovat. Na starost si nás začátečníky vzal pan Strouhal. Domlouval se s páníky co a jak, ale mě to bylo jasné. Nějaký člobrda mi ukázal můj oblíbený míček na šňůrce a pak mi s ním prchnul a hupnul do vykopané díry. Panička mi nemusela povel opakovat. Vyrazila jsem za ním hulákala na něj tak dlouho, dokud z něj ten můj míček nevypadl. Na opačné straně začal poskakovat v jiném hrobě jiný člobrda. Ale to byl problém, protože zaregistrovat ho ve stále sílícím vichru, kdyl docela problém. A paníci měli problém se proti větru dorozumět, jestli už, nebo ne, nebo co... Nakonec to dopadlo dobře, zaštěkala jsem si i na toho druhého zákopníka, pak jsme se chvíli tahali o balonek, ale nakonec jsem si ho vítězně odnášela já! Než přišla řada na všechny psy, tak toho měli pánečci plné zuby. A co čekají, když chodí po dvou, takže se boří do sněhu (někdo dokonce dost hluboko, jako moje panička) a na obličeji nemají srst, takže je ostrý vítr plný sněhových vloček bodal do holé kůže. Večer se mi v ostrém vichru nechtělo ani venčit. Když ale vyšla ven Peggy s paničkou, tak se mi rázem přestalo chtít do chaty a provokovala jsem blondýnu Peggyšu, aby si šla hrát a honit se. Ten večer se naše paničky pomalu přestávaly bát, že pokud spolu budeme samy, tak se do sebe dáme.
Středa se zatím ukázala jako nejhezčí den. Alespoň co se počasí týkalo. Vítr sice stále vál, ale oproti předchozím dvěma dnům byl mírný a jemný. Však si to předchozí večer vynahradil a zavál všechny hroby a vyšlapané hranice. Pánečci museli hroby částečně kopat znovu. Pak bylo vše připravené a my s ostatními začátečníky odpochodovali sněhem na druhou stranu výcvikového placu, než jsme trénovali předchozí den. Bylo příjemně, chvílemi se zdálo, jako by chtělo vysvitnout i sluníčko, ale nakonec si to rozmyslelo a zůstalo za mraky. Ten den se trénopvalo na obě strany. Nejprve mě panička poslala směrem nahoru. To mi bylo jasné, protože jsem mohla sledovat psa, který cvičil prede mnou a tak jsem věděla, co se bude dít. Pěkně a dlouho jsem vyštěkávala. Ono mi ostatně nic jiného nezbylo, protože než se ke mně zadýchaná panička dobrodila, tak uběhlo dost času. Za odměnu jsem dostala velkou pochvalu, oblíbený míček na šňůrce a menší přetahování o něk. To mám nejradějí. Pak mě panička poslala dolů přes výchozí pozici a ještě kus pod ní, kde byl asi po 50 metrech další úkryt. To bylo také více než jasné. Alespoň mě. Panička se dolů dobrodila a vypadala na kolaps. Sníh už byl dost rozšlapaný a bořil se čím dál víc. Po pěkném vyštěkání jsem byla zase odměněná hrou s míčkem. Pak mě měla panička poslat zase nahoru. Jenže mě se vůbec nechtělo. Vždyť jsem tam už byla a svojí práci tam přece udělala?! Nějak mi to nešlo na rozum. Nahoru k prvnímu úkrytu jsem se tedy už neřítila, ale solidárně čekala na paničku a pro jistotu jsem píchala nosem do šlápot. Co kdybych náhodou měla hledat ztracený předmět - aport. Nic jiného mě nenapadlo, protože běžet zase nahoru, kde sice zůstal schovaný zákopník, ale kde už jsem byla mi nepřipadalo moudré.Když už jsme se blížily k jámě, tak jsem se přece jen rozběhla a znovu vyžadovala na schovance pod celtou, která se krčila v jámě svojí odměnu. Panička už vzdala přiblížení se přímo k jámě a sípavě mě chválila na několik metrů. Já dostala svůj míček a hnala jsem se pochlubit paničce. Měla radost a moc mě chválila, tedy, co jí dech stačil. Pak jsme vyklidily místo další dvojici. Odpoledne jsme si vyzkoušeli ještě poslušnost, která se ale dělala v dost hlubokém sněhu. Paničce se dokonce stalo, že jí noha zajela do sněhu celá, kdyby jí měla po krk, tak zapadla po krk, jestli mi rozumíte. Ale to nic, mě se zase nechtělo zůstat ležet ve sněhu. Bylo to sice odložení, ale mě se prostě nechtělo. Prostě byl krásný den, ale asi nebyl stvořený pro perfektní potrénování nás dvou:) Odpoledne mě panička nechala s Peg na pokoji a odešla se zahrabat. Tedy, nechat se zahrabat. Byla úplně zaházená. Nevím, co se dělo, ale přišla děsně zmrzlá. Rozehřála se nouzovým hltem rumu a navlékla na sebe další oblečení a vrátila se ven, aby zase a znovu končila pod vrstvami sněhu. Celkem snad prý 5 krát. Abych nezapoměla, skamarádily jsme se s Peg a to možná víc, než jen pro nejnutnější společný pobyt na jednom pokoji. Při večerním venčení jsme se spolu honily a vzájemně se poťouchle provokovaly. Zdálo se, že se známe čelá léta. S houstnoucí tmou začala houstnout také mlha a začala mi namrzat v srsti. Během několika málo minut jsme byla skoro celá bílá. Panička si z toho dělala legraci, že venčit vzala psa a vrací se s ledním medvěděm. To tedy nechápu, co tím myslela. Navíc Peg na hladším kožichu nenamrzalo nic. Ten den jsem usnula příjemně utahaná a bylo mi dobře.
Ráno byla mlha a znovu se vrátil poměrně ostrý vítr. Několik psích kámošů ten den skládalo zkoušky. Já jsem do toho psího počasí příliž nemusela. Měla jsem v podstatě volný den. Navíc jsme měli odpoledne odjíždět. Povalovala jsem se na pokoji a sledovala chvílemi nervózní a později stále smutnější paničku. Myslím, že jí bylo smutno z odjezdu. Ven mě brala jen vyvenčit a pak zase šup spátky, abychom se zkouškařům nepletli. Panička pořád někde pobíhala a odpoledne se chodila loučit a byla čím dál víc roztržitá. Odjezd byl naplánovaný na 15:45. Před půl se mnou šla naposledy ven. Najednou nastal chaos. Plánovaný odjezd něměl proběhnout v plánovanou dobu, ale okamžitě. Nastal úprk pro bagáž, poslední bleskové loučení a nástup do rolby. Tentokrát jsme s paničkou seděly v kabině. Pro změnu. Kravál tam byl ukrutný. Moc se mi to nelíbilo. Panička se zase kochala krásným výhledem, ale zpočátku byla taky trošku na trní, protože jízda dolů se chvílemi podobala jízdě na rozeskákané kobylce, která trpí na smyky. Pan řidič ale moc dobře věděl, co dělá a dolů nás svezl naprosto v pohodě a bezpečně. Rolba byla dolů skoro prázdná, tak byla trošku bujnější. Panička dovlekla bagáž k autu, rozmrazila zámky, oškrábala okna a pustila mě dovnitř. Hned jsem se uvelebila na svém měkkém pelíšku a ani se mi tentokrát nechtělo dopředu. Odjezd byl krapet problematický. Nestartovali jsme. Já bych něco řekla, ale, ale panička moc dobře ví. Nakonec se jí podařilo domluvit se s hodnými člobrdy z parkoviště, nastartova a mohly jsme konečne vyrazit směr domov. Za chvíli bylo v autě teplo, mě se klížily oči a tak jsem řízení nechala na paničce. Domů jsme dorazily už za tmy a já se přivítala se Šmudlou. Sníh doma ještě nějaký ležel, ale byl ještě ubožejší, než když jsme odjížděly. Myslím, že bych zase někdy jela na hory.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 replik replik | E-mail | Web | 8. února 2006 v 18:17 | Reagovat

Ahojky,

jeden se diví, že můžeš být tak zamrzlá.

2 Klára Klára | 27. července 2006 v 12:46 | Reagovat

A je Megy s PP???

3 Choďák Megy Choďák Megy | 1. listopadu 2006 v 18:07 | Reagovat

To Klára:

omlouvám se za poněkud pozdní odpověď, ale nebyla jsem tady několik měsíců. Ano, Megy je s PP.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama