aneb deník jedné chodské psiny

Silvestr 2006

9. března 2011 v 8:34 | Megy skoro vlastní tlapou
Jeden zapomenutý nezveřejněný...

Tak jsme přežili zase jedny hloupé oslavy. Nechápu, co na tom ti lidé mají. A ještě méně chápu, proč musejí dávat průchod veselí pomocí různých rachejtlí, prskavek a jiných svítících a bouchacích blbinek. A co už vůbec nechápu je, proč Silvestra slaví už mnoho dní předem a dalších nekolik po. Blbnou s temi rachejtličkami spoustu dní a já z toho mám amok. Nedokážu to vysvětlit a je to tak trošku moje ostuda, ale mě to vždycky tááák vytočí. Když zaslechnu ten svištivý zvuk, po kterém následuje více, či méně ostré prásknutí, tak vyskočím všemi čtyřmi do vzduchu, otočím se kolem dokola a začnu štěkat a běsnit. Šmudla se těchto projevů lidského veselí bojí, lépe řečeno má z nich panickou hrůzu. Když o tom tak přemýšlím, tak my jsme docela dvojka. Ona se div nepočůra strachy a já se žhavím do běla. A tohle přichází rok co rok.
Letos, jako každý rok nám panička připravila pelíšek doma pod stolem. Použila na něj naši celtu a starý dekový spacák. Moc se nám tam líbilo. Navzdory logice, že petardy se používají k uvítání Nového roku lidé pro jistotu vítají Nový rok zcela chaoticky a v různé dny i v různý čas a tak jsme na pelíšek chodily spát každou chvíli už od Vánoc. Ano, já také. Prý pro to, aby mě z toho vstekání neklepla jozefína.
Letos, jako každý rok jsme byly o Silvestra se Šmudlou uklizeny na pelíšek už odpoledne po setmění, protože se s různými přestávkami rozpoutalo běsnění s pomalým úbytkem světla. Cožpak o to, mě to nevadí, že venku neštěkám na světýlka, ono chodit občas na inspekci do kuchyně není k zahození. Občas může něco upadnout ze stolu, nebo prostě někdo nemusí odolat neodolatelnému psímu pohledu, však to znáte. Šmudla ležela zapikolovaná na pelíšku a dělala, že tam vůbec není. Já musela občas chodit ven, protože mi bylo docela teplo. Však jsem taky venkovní pes a ne nějaká postelová bačkůrka. Těsně před půlnocí nás panička uvázala k válendě. Už ne ke stolu. Moc dobře si pamatovala, kam jsem stůl odtáhla loni. Válenda je těžší kalibr. Ve vedlejší místnosti půstila nahlas televizi, kde našla nejhlučnější a nejbujařejší pořad a odešla na povinné sledování pyrotechnického bláznění. Jenže nepočítala s tím, že jakmile v televizi odpočítají slavnostně půlnoc, tak se hluk utiší a já přece jen uslyším, co se to venku děje. Bilance je dobrá, jen převrácená židle, zamotané vodítko kolem nohy stolu, moje skoro vyštěkané hlasivky a jazyk skoro až na zem a trošku rozlitá nerozlitelná miska s vodou.
 

Můj první letošní sníh

2. listopadu 2006 v 13:15 | Megy skoro vlastní tlapou
Tak už je to konečně tady. Co? No přece první sníh! Včera se začalo ochlazovat, že by psa nevyhnal, dokonce ani toho chlupatého a k ránu začal padat sníh. Pravda, moc ho nebylo, ale sníh to je. Panička místo aby šla na autobus šla s námi na malou procházku. Já jsem měla takovou radost, že je trošinku bílo, že jsem podnikala přepadové skoky na Šmudlu a to se nelíbilo ani Šmudle, ale ani paničce. Popošli jsme kousek a ozval se naléhavý řev. Hm, to jen otrapa Matýsek hlásil, že chce jít s námi. Nakonec z něj možná bude i pes. Radostný pohled na bílo mi vehnalo energii do tlapek a já bych pořád jen běhala. Šmudla hledala myši a koukala po veverkách a Matýska kupodivu sníh také rozradostnil, takže pobíhal se mnou a byl až neobvykle aktivní. Já jsem chtěla po paničce, aby mi sníh kopala. Dávala jsem jí to vehementně najevo tak, že jsem před ní poskakovala a pletla se jí pod nohy a stále jsem se jí dívala na střídačku na boty a do očí, aby vyčetla němou výzvu: " no tak už konečně začni!" Jenže ona nejen, že nezačala, ale navíc pravila, že jsem cvok, protože je sněhu zatím jen maličko a vykopávat do vzduchu se nedá. Já si naopak myslím, že kdyby jen trošinku chtěla, tak by to nějak udělala. Po čtvrt hodině musela panička uhánět na poslední autobus, takže naše první sněhová vycházka končila. Jen doufám, že sníh vydrží, než se panička vrátí domů, nebo ještě lépe, trošku ho připadne.

Kočky, kocouři a koťata

1. listopadu 2006 v 17:44 | Megy skoro vlastní tlapou
Musím přiznat, že součástí naší smečky jsou kromě mě, voříščí kámošky Šmudly a páníků i 3 kočky. Tedy, kocour Kuba se součástí smečky necítí ani trošku. Naopak, cokoli psí je mu odporné a tak, jako některý člověk dostává z koček kejchavku, tak on dostává ze psů hysteráky. Je to nalezenec a je divný. On je nervózní často a tak se svým stresem snaží projídat. Naštěstí ho páníci už prokoukli a nenechají ho stláskat všechno, protože mu pak bývá zle.
To kočka Drobeček alias Rozárka, nebo Rozára je jiná. My psi jí moc nevadíme. Klidně přijde a otře se mi o nohu, nebo o čumák. Klidně se usadí uprostřed dvora a začne se noblesně olizovat a umývat. Dává svému okolí najevo, že je nad věcí a nehodlá se nechat vyrušovat. Když se tak náhodou stane, vrhá kolem sebe opovržlivé pohledy. Občas před námi psy utíká, ale to jen když na to má náladu.
Poslední je kocourek Matýsek, nebo taky Mates. Já mu tedy říkám Otrapa a Drzoun. Páník mu říká Úchyl. On si totož Otra... tedy Matýsek zvykl sedávat na okraji vany, když se panička sprchuje. Panička mu Úchyl neříká, říká, že je pouze kontaktní. Co je podstatné mro mně je, že je ještě ofouklejší, než Rozárka. Že je to kočka a kočky před psy alespoň občas pro formu utíkají a psi je honí ho jaksi nikdy nenapadlo. To, že se mi otírá o nohy a o nos je pro něj normální, ale zachází ještě dál a je schopen mi vlést až do misky s jídlem. Ale tohle panička pro jistotu neponechává náhodě a pokud má o něm pochybnosti, tak raději počká, dokud se já a Šmudla nenajíme, abychom po něm některá náhodou nehrábla, tedy co to povídám, abychom si ho nespletly s obsahem misek. Po pravdě řečeno se bát nemusí, protože když byl nejdotěrnější, tak jsem ho důrazně varovala ceněním zubů. Jediný problém je, že je to jen kočka a dělá, že po psím nerozumí. Ale i on má přece jen zdravý rozum a velice rychle si rozmyslí, jestli rozumí, nebo ne a stáhne se zhnuseně kousek dál a hází vyčítavými pohledy. Ale jinak je to dobrý parťák. Chodí s námi na zahradu a poctivě ji s námi celou obejde, docela jako by to byl pes. Sice při tom vyleze na půlku stromů, kterou míjíme (alespoň ousek po kmeni), ale opravdu se smečky drží. Tedy... on se občas někde zasekne a pak tak neuvěřitelně řve a naříká... jeden by si myslel, že jdeme temným neznámým a začarovaným lesem, kde nikdy nebyl a ztratil se a ne že je na vlastní zahradě, kde byl nesčíslněkrát. Podezřívám ho, že prostě jen chce, abychom se pohybovali tempem, které mu vyhovuje. Abyste si nemysleli, tak zahrada našich páníků je opravdu hodně veliká, členitá a zarostlá, zcela určitě byste jí nechtěli obíhat kolem, protože byste se pěkně uštvali. Ještě zmíním jednu zajímavost v souvislosti se společnými procházkami po zahradě. On asi opravdu nebude stoprocentní kočka, protože s námi chodí brankou a je schopný se za nimi zastavit, zírat skrz pletivo a čekat, až mu panička otevře, místo aby chodil přelízkou, jako ostatní kočky. A jak se ukázalo, tak tyhle manýry ještě rozvedl, když se zatoulal pod vraty na ulici, ale na paniččino volání odpovídal svým žalostným vyřváváním a čekal, až přinese klíče a otevře mu dvírka, místo aby podlez zase pod vraty. Věřili byste, že mu koncem dubny 2007 budou 2 roky?
 


Schovávaná u jelínků

3. února 2006 v 14:55 | Megy skoro vlasní tlapou
Ráno 29.1.2006 mě popadl amok. Někam se jelo. Panička mi sice nic neřekla, ale já jsem to stejně moc dobře věděla, ještě než se jí rozlepily oči. Nemohla jsem se dočkat a panička mi říkala, že jsem na zabití. Šmudla zůstala tentokrát doma. Doslova, zůstala totiž chrunět doma pod stolem na pelíšku. Venkovní pes. Já jsem hupla do totálně promrzlého auta a vyrazily jsme s paničkou směr Uhříněves. Pokoušela jsem se v autě dostat na přední sedadlo, ale panička mi to nechtěla dovolit. Musela jsem zůstat na zadním sedadle. Dopředu mě panička pustila těsně před koncem cesty. Otevřela u sebe okénko a ukázala ven. Viděla jsem tam divné velké psy s větvemi na hlavách. Fujtajbl. Taky jsem jim to pěkně vykreslila. A nandala bych jim to pořádně, kdyby mě panička okamžitě neokřikla, že prý mám držet klapačku. Po dalších několika desítkách metrů jsme byly na místě. Mohla jsem z auta a hned jsem zjistila, že je na cestě dost ledu. Těsně za námi dojela další dvě auta. Něvěděla jsem, co se bude dít. Páníci se chvilku domlouvali a pak vzala moje panička do ruky můj postroj s rolničkami. Hurááá, bude se hrát na schovávanou, to mám moc ráda. Došli jsme k polorozbořenému domu a panička mi nasadila postroj. Jeden z člobrďů vzal můj míček a začal mi ho provokativně ukazovat, ale nechtěl mi ho dát. Pak zaběhl do domu. Panička mě za ním nechtěla hned pustit. Nechala mě, abych si sedla (to už jsem se trošku uklidnila a ona mě vůbec nemusela držet). Pak mě pohladila a tiše řekla "hledej pána!" Nemusela mi to opakovat. Vřítila jsem se do domu jako uragán a zahnula do místnosti vlevo. Nebyl tam. Ale krátce na to jsem ho našla v jiné, jak sedí na nějakém stole. Pěkně jsem si na něj zaštěkala, aby mi koukal navalit ten míček na šňůrce. Nejdřív nechtěl, jenom mě moc chválil, ale pak z něj přece jen míček vypadl. Chvilku se o míček se mnou tahal, ale nakonec to vzdal a já si ho odnášela pryč. Ještě jsem se pochlubila paničce, která se mnou také chvilku bojovala o míček a pak jsem si ho vítězoslavně vynesla ven. Panička mě móc chválila, pak mi míček vzala a dala ho zase tomu člobrďovi. Zase mi s ním utekl do toho domu. No, jestli si myslí, že mě převeze a že ho nenajdu... Když mi panička dovolila vyrazit za ním, tak se mi ho povedlo najít ještě rychleji. Zase mi nechtěl míček dát, ale musel. První kolo jsem vyhrála 2:0.
Potom mě panička odvedla do auta, dala mi napít a odešla s ostatními páníky a nějakým psem k domu. Pěkně jsem si poležela a odpočinula si. Pak přišla panička, zase zacinkal postroj s červenými kříži na bocích a já věděla, že bude zase zábava. Tentokrát mi můj míček ukazovala jiná člobrďa, než zaběhla do domu. Panička počkala, až přestanu vyvádět, pohladila mě a poslala hledat. Tentokrát to byl dost oříšek. Chvíli jsem lokalizovala, kde cítím nejvíc pachu, ale pořád jsem se nemohla dostat blíž. Někde tam byla, ale já nemohla přijít na to kde. A navíc tam byla tma jako v pytli. Vyšla jsem z místnosti, ale zjistila jsem, že pach je najednou slabší, tak jsem se tam vrátila. Pachu tam bylo hodně, ale když jsem to tam znovu prošla, tak jsem stále nic neměla. Přesto jsem věděla, že někde tam musí být. Znovu, snad už po desáté jsem vešla do místnosti, pomalu jsem postupovala a najednou, ve výšce kousek nad mojí hlavou - byla tam noha! Vysela odněkud zhora. Když je tam noha, tak tam musí být zbytek. Vířilo mi to hlavou a pomalu se to skládalo na své místo. Pak jsem začala štěkat a člobrda mě začala chválit. Pak slezla z výklenku, ve kterém seděla a dala mi míček. Tedy, šňůrku nepustila a já o míček musela bojovat. Pak ho předala paničce, tam mě zase ohromně chválila a pak mi míček nechala. Tentokrát jsem byla docela unavená. Bylo to mnohem těžší, než předtím a trvalo to déle. Naposledy mi před domem člobrďa ukázala míček a utekla do domu. Když jsem směla běžet za ní, automaticky jsem se nejdřív šla podívat do temné místnosti, kde byla předtím. Ale tam tentokrát nikdo nebyl. Proběhla jsem tmou a vešla do místnosti s oknem. Ha! Tady někde musí být, cítím jí. Pak jsem jí uviděla, jak je zase v nějakém výklenku. Rozštěkala jsem se na ní. Chválila mě, dala mi míček, slezla z výklenku a zase se se mnou o míček tahala. Pak předala konec šňůrky paničce, která mě bouřlivě chválila a přetahovala se se mnou o míček. Sice projevovala děsnou radost, jaká prý jsem šikovná, ale zachytila jsem i útržek hovoru se člobrdou a něco o hledání očima. Pak mě panička zase odvedla do auta, dala napít a já si docela ráda lehla. Nechala mě tam zase o samotě a odešla s ostatními člobrdy a psy. Stačila jsem si trošku schrupnout, než se vrátili. Pak jsem směla zase z auta. Byl tam takový mladý nohatý borderáček, co se chtěl honit. To já děsně ráda, tedy pokud já nejsem te, koho ostatní štvou, to mě docela štve. Moc jsem za ním nelítala, bylo dost náledí. Také sebou několikrát pěkně sekl, když se snažil krouhnout ostrý zákrut. Nakonec zaběhl k tomu opuštěnému domu a tam byl sníh a tam se běhalo dobře. Chytit se mi ho sice nepodařilo, ale málem.
Ještě jsme se zajeli podívat o několik kilometrů dál na jinou opuštěnou barabiznu, kde jsem se zase s borděráčkem (mimochodem, jmenuje se Rocky) honila. Na zpáteční cestě mi panička dovolila zůstat vedle ní vpředu, kde jsem okamžitě usnula. Opatrně mě budila, když jsme přijížděly domů. Cestou jsem si trošku odpočinula, jenže doma nebylo s kým se honit a hrát si, protože Šmudla je mrzutá protivka. Ale co, byl to moc hezký den:)

Hory a laviny

24. ledna 2006 v 15:46 | Megy skoro vlastní tlapou
Hned po novém roce jsme se s paničkou zúčastnily lavinového výcviku v Krkonoších. Vyrazily jsme v pondělí 2.1.2006 směr Pec pod Sněžkou. Doma sníh byl, ale nestálo to za řeč. Po cestě ho přibývalo a v Peci musela panička dávat pozor, aby nezastavila na nevhodném místě, protože bychom se nemusely rozjet ani na zimních pneumatikách. Po hektickém přesunu od auta k přistavené rolbě jsme se společně nalodily na korbu rolby. Zbylo na nás nejkrajnější místo. Spolu s námi se tak trošku tísnili rhodéští ridžbeci Sára a Honza, německá ovčanda a velký hrubostý vendéský baset, pochopitelně se svými paničkami a částí bagáže. Konečně sebou rolba zacukala a naše malá karavana sestávající z rolby a hrozivě naložených připřažených saní se vydala na cestu vzhůru. Mě se cesta nijak extrémně nezamlouvala. Komu by se líbilo cestovat na kousíčku místa za příšerného řevu motoru. Nedala jsem ale nic najevo. Panička to stejně na mě poznala podle mírně rozšířených zorniček. Po několika minutách jsem si ale zvykla a už mi to bylo jedno. To panička byla nadšenější. Jelikož seděla úplně na kraji, měla dobrý výhled ven a mohla se kochat nádherně zasněženou krajinou, závátými a omrzlými stromy. Sníh má moc ráda, to bude mít asi po mně. Nenechala si pokazit radost z kochání ani tím, že jí neustále z plachty, kterou přidržovala stékala na rukáv voda. Stejně byl nepromokavý. Ten rukáv. Chvílemi to vypadalo, že se rolby "postaví na zadní", že prostě nemůže do kopce takhle plná vyjet. Chyba lávky. Vyjela, sice s řevem, ale vyjela. Když jsme se dostali výše, zahalila nás mlha. Stromy byly ještě omrzlejší a pohádkovější a paničce se to moc líbilo. Poznala jsem to podle toho, že se několikrát zhluboka nadechla. Po dojezdu k cíli cesty - Horské boudě se ukázalo, že kromě mlhy fičí pěkně ostrý a nepříjemný vítr. Vše bylo vyloženo a rolba se vracela pro zbytek lidí a psů dolů do Pece.
V chatě to bylo prima. Panička moc dobře ví, že se jí pokusím nasáčkovat do postele, tak mi rovnou dala na jednu prázdou postel mojí celtu, aby mi nemusela, zcela zbytečně, zakazovat vstup do vyšších míst. Večerní venčení se mi zamlouvalo už mnohem méně, protože mi ostrý a ledový vítr zalézal do srsti a div že mi neobracel kožich naruby. Mám sníh a zimu moc ráda, ale tohle... Kromě toho v poslední rolbě přijely naše spolubydlící - zlatá retrievřice Peggy se svojí paničkou. No, nadšená jsem nebyla. Ze začátku jsme se s Peg na sebe docela šklebily, tedy hlavně já jsem svojí nespokojenost nemohla udržet na uzdě. Ležela jsem v posleti, hlavu připláclou k peřině a vrhala jsem výhružné pohledy. Panička mě za to okřikovala a žalovala paničce od Peggy, prý ať se podívá, jak koulím očima (moje výhružné pohledy jsou prý koulení očima!) a že jsem uražená. A taky kdo by nebyl. Jak by se vám líbilo, kdyby vám do pokoje dorazila cizí psina? Fakt je, že se s Pegčou trošku známe z výcviků, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Také se zdálo, že v pokoji bude pěkné vedro. Naštěstí nejsou Peg, ani její panička žádní zmrzlíci a tak bylo po celou dobu našeho pobytu mírně přiotevřené okno samozřejmostí.
Ráno nás paničky vyvenčily a šly se nasnídat. Prý pro jistotu, abychom se do sebe nedyly byla Peggy zavřená do přepravky a já byla v pokoji volně. Mohla jsem klidně ležet na paniččině posteli, protože mě nikdo neviděl, ale já stejně ležela za dveřmi a čekala, až se panička vrátí. Ta po snídani odešla ven a spolu s ostatními připravovala plac pro výcvik. Někteří páníci kopali díry do sněhu, hroby tomu říkali a někteří, jako moje panička obcházeli vymezenou plochu a označovali její hranice. Odpoledně nastala hodina H a my jsme šli trénovat. Na starost si nás začátečníky vzal pan Strouhal. Domlouval se s páníky co a jak, ale mě to bylo jasné. Nějaký člobrda mi ukázal můj oblíbený míček na šňůrce a pak mi s ním prchnul a hupnul do vykopané díry. Panička mi nemusela povel opakovat. Vyrazila jsem za ním hulákala na něj tak dlouho, dokud z něj ten můj míček nevypadl. Na opačné straně začal poskakovat v jiném hrobě jiný člobrda. Ale to byl problém, protože zaregistrovat ho ve stále sílícím vichru, kdyl docela problém. A paníci měli problém se proti větru dorozumět, jestli už, nebo ne, nebo co... Nakonec to dopadlo dobře, zaštěkala jsem si i na toho druhého zákopníka, pak jsme se chvíli tahali o balonek, ale nakonec jsem si ho vítězně odnášela já! Než přišla řada na všechny psy, tak toho měli pánečci plné zuby. A co čekají, když chodí po dvou, takže se boří do sněhu (někdo dokonce dost hluboko, jako moje panička) a na obličeji nemají srst, takže je ostrý vítr plný sněhových vloček bodal do holé kůže. Večer se mi v ostrém vichru nechtělo ani venčit. Když ale vyšla ven Peggy s paničkou, tak se mi rázem přestalo chtít do chaty a provokovala jsem blondýnu Peggyšu, aby si šla hrát a honit se. Ten večer se naše paničky pomalu přestávaly bát, že pokud spolu budeme samy, tak se do sebe dáme.
Středa se zatím ukázala jako nejhezčí den. Alespoň co se počasí týkalo. Vítr sice stále vál, ale oproti předchozím dvěma dnům byl mírný a jemný. Však si to předchozí večer vynahradil a zavál všechny hroby a vyšlapané hranice. Pánečci museli hroby částečně kopat znovu. Pak bylo vše připravené a my s ostatními začátečníky odpochodovali sněhem na druhou stranu výcvikového placu, než jsme trénovali předchozí den. Bylo příjemně, chvílemi se zdálo, jako by chtělo vysvitnout i sluníčko, ale nakonec si to rozmyslelo a zůstalo za mraky. Ten den se trénopvalo na obě strany. Nejprve mě panička poslala směrem nahoru. To mi bylo jasné, protože jsem mohla sledovat psa, který cvičil prede mnou a tak jsem věděla, co se bude dít. Pěkně a dlouho jsem vyštěkávala. Ono mi ostatně nic jiného nezbylo, protože než se ke mně zadýchaná panička dobrodila, tak uběhlo dost času. Za odměnu jsem dostala velkou pochvalu, oblíbený míček na šňůrce a menší přetahování o něk. To mám nejradějí. Pak mě panička poslala dolů přes výchozí pozici a ještě kus pod ní, kde byl asi po 50 metrech další úkryt. To bylo také více než jasné. Alespoň mě. Panička se dolů dobrodila a vypadala na kolaps. Sníh už byl dost rozšlapaný a bořil se čím dál víc. Po pěkném vyštěkání jsem byla zase odměněná hrou s míčkem. Pak mě měla panička poslat zase nahoru. Jenže mě se vůbec nechtělo. Vždyť jsem tam už byla a svojí práci tam přece udělala?! Nějak mi to nešlo na rozum. Nahoru k prvnímu úkrytu jsem se tedy už neřítila, ale solidárně čekala na paničku a pro jistotu jsem píchala nosem do šlápot. Co kdybych náhodou měla hledat ztracený předmět - aport. Nic jiného mě nenapadlo, protože běžet zase nahoru, kde sice zůstal schovaný zákopník, ale kde už jsem byla mi nepřipadalo moudré.Když už jsme se blížily k jámě, tak jsem se přece jen rozběhla a znovu vyžadovala na schovance pod celtou, která se krčila v jámě svojí odměnu. Panička už vzdala přiblížení se přímo k jámě a sípavě mě chválila na několik metrů. Já dostala svůj míček a hnala jsem se pochlubit paničce. Měla radost a moc mě chválila, tedy, co jí dech stačil. Pak jsme vyklidily místo další dvojici. Odpoledne jsme si vyzkoušeli ještě poslušnost, která se ale dělala v dost hlubokém sněhu. Paničce se dokonce stalo, že jí noha zajela do sněhu celá, kdyby jí měla po krk, tak zapadla po krk, jestli mi rozumíte. Ale to nic, mě se zase nechtělo zůstat ležet ve sněhu. Bylo to sice odložení, ale mě se prostě nechtělo. Prostě byl krásný den, ale asi nebyl stvořený pro perfektní potrénování nás dvou:) Odpoledne mě panička nechala s Peg na pokoji a odešla se zahrabat. Tedy, nechat se zahrabat. Byla úplně zaházená. Nevím, co se dělo, ale přišla děsně zmrzlá. Rozehřála se nouzovým hltem rumu a navlékla na sebe další oblečení a vrátila se ven, aby zase a znovu končila pod vrstvami sněhu. Celkem snad prý 5 krát. Abych nezapoměla, skamarádily jsme se s Peg a to možná víc, než jen pro nejnutnější společný pobyt na jednom pokoji. Při večerním venčení jsme se spolu honily a vzájemně se poťouchle provokovaly. Zdálo se, že se známe čelá léta. S houstnoucí tmou začala houstnout také mlha a začala mi namrzat v srsti. Během několika málo minut jsme byla skoro celá bílá. Panička si z toho dělala legraci, že venčit vzala psa a vrací se s ledním medvěděm. To tedy nechápu, co tím myslela. Navíc Peg na hladším kožichu nenamrzalo nic. Ten den jsem usnula příjemně utahaná a bylo mi dobře.
Ráno byla mlha a znovu se vrátil poměrně ostrý vítr. Několik psích kámošů ten den skládalo zkoušky. Já jsem do toho psího počasí příliž nemusela. Měla jsem v podstatě volný den. Navíc jsme měli odpoledne odjíždět. Povalovala jsem se na pokoji a sledovala chvílemi nervózní a později stále smutnější paničku. Myslím, že jí bylo smutno z odjezdu. Ven mě brala jen vyvenčit a pak zase šup spátky, abychom se zkouškařům nepletli. Panička pořád někde pobíhala a odpoledne se chodila loučit a byla čím dál víc roztržitá. Odjezd byl naplánovaný na 15:45. Před půl se mnou šla naposledy ven. Najednou nastal chaos. Plánovaný odjezd něměl proběhnout v plánovanou dobu, ale okamžitě. Nastal úprk pro bagáž, poslední bleskové loučení a nástup do rolby. Tentokrát jsme s paničkou seděly v kabině. Pro změnu. Kravál tam byl ukrutný. Moc se mi to nelíbilo. Panička se zase kochala krásným výhledem, ale zpočátku byla taky trošku na trní, protože jízda dolů se chvílemi podobala jízdě na rozeskákané kobylce, která trpí na smyky. Pan řidič ale moc dobře věděl, co dělá a dolů nás svezl naprosto v pohodě a bezpečně. Rolba byla dolů skoro prázdná, tak byla trošku bujnější. Panička dovlekla bagáž k autu, rozmrazila zámky, oškrábala okna a pustila mě dovnitř. Hned jsem se uvelebila na svém měkkém pelíšku a ani se mi tentokrát nechtělo dopředu. Odjezd byl krapet problematický. Nestartovali jsme. Já bych něco řekla, ale, ale panička moc dobře ví. Nakonec se jí podařilo domluvit se s hodnými člobrdy z parkoviště, nastartova a mohly jsme konečne vyrazit směr domov. Za chvíli bylo v autě teplo, mě se klížily oči a tak jsem řízení nechala na paničce. Domů jsme dorazily už za tmy a já se přivítala se Šmudlou. Sníh doma ještě nějaký ležel, ale byl ještě ubožejší, než když jsme odjížděly. Myslím, že bych zase někdy jela na hory.

Kam dál